Mám souseda, kterému je skoro sedmdesát let. A je to velice příjemný pán, se kterým si vždycky moc ráda prohodím pár slov, když ho potkám někde na ulici anebo před domem. A musím taky říct, že je to velice šikovný muž, který je stále čilý a rád sportuje. Teď vy se možná budete divit, ale i takový starý pán může sportovat. Má takové ty sportovní hole, se kterými opravdu skoro každý den chodí někam na procházky a musím říct, že někdy chodí opravdu svižně. Kolikrát jsem se s ním povídala o jeho životě a on se mi vždycky se vším svěří. Myslím si, že tomu pánovi chybí asi nějaká láska.
A když jsem potom mluvila s maminkou o tom pánovi, tak mi řekla, že před několika lety mu zemřela žena a že pán je na tom velice špatně. A taky mi řekla, že už se několik let léčí s prostatou. Myslím si, že se pán nemá za co stydět, protože on to stejně všem říká na potkání. Třeba si tak pán ulevuje a dělá mu to dobře.
A nevím, jestli už to má nějak zle pomotané, ale on se ti vůbec nestydí. A prý říká, že každý starý dědek bude potřebovat někdy lék na prostatu. Nevím, jak si na tom stojíte vy nebo co si o tom myslíte, ale opravdu to není takhle. Protože i starší lidé nemusí být vůbec lék na prostatu, protože nebudu mít vůbec žádné sexuální problémy. Nejraději bych se pána zeptala, jestli bere nějaký lék na prostatu. Když jsem se na internetu dozvěděla, že to není vůbec životu nebezpečné, tak jsem si oddychla, protože opravdu bych nechtěla přijít o tak skvělého souseda, který tak stále srší energií a taky vtipem. Možná proto o své prostatě mluví tak často. Jako kdyby to byla nějaká sranda nebo vtip. Nicméně ale už nebudu tápat potom, jestli pan bere lék na prostatu, protože je to přece jenom jeho věc a nebudu mu do toho zle kecat. Myslím si, že člověk mám právo na soukromí a to i na to, když člověk o tom mluví.