Jednou z vlastností, která člověka značně odlišuje od ostatních zvířat, je schopnost mluvit. Jistě, existují důkazy, že vlastní řeč mají i zpěvní ptáci a především kytovci, ze suchozemských savců však byla čistě vokální komunikace pozorována právě jen a pouze u člověka. Co si však neuvědomujeme, je to, že vývoj řeči značně přispěl k tomu, jak vlastně vypadáme.
Zkoumáním bylo zjištěno, že dokonce ani ostatní primáti, a to ani nám nejbližší šimpanzi, nedovedou ani při nejlepší vůli imitovat lidskou řeč. Chybí jim k tomu jednak potřebné hlasivky, a zároveň i tvar pusy. Ten je u člověka jedinečným, a je právě výsledkem toho, že jsme mezi sebou začali mluvit.
Jak se náš mozek vyvíjel, toužili jsme si mezi sebou předávat i více abstraktní myšlenky. K těm nám však již jednoduché zvuky a gesta nestačily. Bylo nutné vydávat jiné, komplikovanější zvuky, což si vyžadovalo od evoluce úpravu našeho mluvícího ústrojí, zejména pak pusy.
Ta se nám zmenšila a zkrátila, zmenšily se nám také zuby. Změnily se trochu i hlasivky, které byli nyní schopné vydávat i komplikovanější tóny. Díky tomu všemu jsme pak mohli začít mluvit tak, jak jsme tomu zvyklí dodnes. Ovšem je pravdou, že za schopnost řeči jsme museli zaplatit.
Právě naše kratší pusa a horní patro nás činí mnohem náchylnějšími k zalknutí. Jsme proto v podstatě jediným živočišným druhem, pro které je to skutečnou a reálnou hrozbou. Pokud nepočítáme například brachycefalická plemena psů, u kterých byl krátký čumák záměrně vyšlechtěn, pak nám naše schopnost mluvit přinesla i další problémy.
Mezi ně patří i slabší žvýkací svaly a menší zuby. Velké a masivní, jaké mají například šimpanzi, jsou zde totiž spíše na obtíž. Není pak divu, že jsme začali mluvit krátce poté, co jsme objevili využití ohně a začali svou potravu vařit. Obětovali jsme je tomu, abychom dokázali řečí vyjádřit prakticky vše, co potřebujeme. A to jen ukazuje, jak je řeč pro člověka důležitá.